Jedenáctka roku (28.6.2009)

JEDENÁCTKA ROKU, TO JSME MY…

Účast na finálovém turnaji soutěže Jedenáctky roku byla sama o sobě pro oddíl s naším materiálním zázemím a při velikosti naší obce velkým úspěchem. Navíc soupeři hrají většinou o třídu výše. Do Votic, kde se finále konalo, jsme tedy odjížděli jednak s pocitem, že nemáme co ztratit a můžeme se bez nějakých psychických zábran pustit do boje. Druhou zásadní okolností, která ovlivnila významně úspěch, byla nečekaně silná podpora našich fanoušků. Ale o tom ještě později.

V semifinále nás čekal Fotbalový klub Dymokury. Tým, který hraje okresní přebor na Nymbursku. Začátek byl jak ze špatného snu. Hned při první akci soupeře jsme nedůrazně odvraceli míč od vlastního vápna, soupeř se dostal ke střele a tečovaný míč skončil v naší brance. Prohrávat po několika vteřinách 1:0, to na pohodě nepřidá. Soupeř nás tlačil jednoduchou rychlou kombinací a nebezpečnými průniky svých útočníků. Trvalo nám 10 minut, než jsme srovnali hru uprostřed hřiště, začali napadat rozehrávku jejich obránců a dostali se do tempa. Postupně jsme přebírali iniciativu a zbytek prvního poločasu jsme byli lepším týmem. Ze zlepšené hry jsme vytěžili nejen vyrovnání po tvrdé ráně Tomáše Vilímka z přímého kopu, ale i vedoucí gól po krásné přihrávce Jirky Fulína na Pavla Procházku. Tahle jednoduchá akce musela potěšit každého fotbalového fanouška. Samozřejmě vyjma soupeřova trenéra. Ten zkoušel „kde co“ aby obraz hry změnil:-), ale my jsme se do poločasu ubránili.

Jít do druhé půle za stavu 2:1 byl po nevydařeném úvodu utkání celkem slušný počin. Přesto jsme se nezaměřili na bránění, ale naopak jsme šli jasně za dalšími góly, které by nám dali klid. Třetí branku se nám podařilo dát poměrně rychle, když se prosadil Roman Šťastný, který musel nahradit zraněného Pavla Procházku. Následně jsme ještě 2-3 další šance zahodili a postupně se začala projevovat únava z náročného utkání. V posledních 10 minutách jsme dovolili soupeři snížit na rozdíl jediné branky a úporně (někteří se pohybovali i po čtyřech) bránili výsledek. S trochou štěstí (soupeřem nastřelená tyč) se nám to podařilo a radost byla VELIKÁ.

V celém semifinálovém utkání jsme podali zodpovědný a bojovný výkon. Kluci dali do zápasu hodně sil a můžu s klidným svědomím říci, že to byl zřejmě nejlepší náš výkon v jarní sezoně. Zvláštní zmínku bych přesto rád věnoval Tomáši a Kubovi, kteří i přes svoje mládí a relativní nezkušenost dokázali v tomto utkání dirigovat hru v záloze a zároveň být nebezpeční směrem dopředu. Ukazuje se, že když je třeba, tak jsou schopni i proti těžkému soupeři být tahouny mužstva a ž dávno nejsou jen benjamínky.

Semifinálové utkání nás stálo spoustu sil a do odpoledního finále jsme se museli navíc obejít bez dvou zraněných střelců z prvního utkání Pavla Procházky a Romana Šťastného. Soupeřem nám bylo mužstvo Sokola Jestřabí Lhota, které hraje okresní přebor na Kolínsku a v předchozích letech hrálo dokonce i I.B třídu. Šli jsme do utkání se znatelnou únavou, ale věděli jsme, že soupeř na tom nebude o nic lépe a navíc jsem cítil i přes únavu v šatně zvláštní napětí pocházející z touhy dotáhnout celé „tažení soutěží“ do vítězného konce. Do utkání jsme vstoupili o poznání aktivněji než soupeř a v prvním poločase jsme rozhodně byli nebezpečnější. Vytvořili jsme si několik šancí a jednu z nich proměnil ve vedoucí gól Jakub Bartík. Tenhle gól vstoupí do historie soběhrdského fotbalu tím, že byl zaznamenán a odvysílán v přímém přenose a dokonce okomentován Antonínem Panenkou při rozhovoru s reportérem Českého rozhlasu Region. Do poločasu jsme soupeře sice celkem k ničemu nepustili, ale přesto se šlo do kabin s nerozhodným výsledkem, když soupeř nevídanou trefou do šibenice proměnil přímý volný kop.

V kabině jsme se snažili už jen najít zbytky sil do posledních 45 minut. Nic jiného už se dělat nedalo. Věděli jsme, že o utkání nerozhodne ani tak fotbalové umění jako vůle a chuť vyhrát, protože síly už prostě nebylo kde brát a střídat potřebovalo nějakých 8-9 lidí. Takže jsme nestřídali a čekali, kdo nebude moci dohrát. V kabině to o přestávce vypadalo spíš jak v čekárně chirurgie, ale i když kluci neměli sílu ani pořádně mluvit, tak jsem cítil, že přesně vědí, o co jde, a jsou připraveni hrát do padnutí. Tedy do vítězného padnutí. Vůbec v průběhu celého dne byla v týmu znát neobvyklá atmosféra klidu a koncentrace. Prostě míň obvyklých vtípků, míň řevu, míň hecování a víc vnitřního napětí. Druhý poločas byl opravdu „na krev“. Hráče obou týmů brali křeče a úspěchem bylo i ve zdraví dohrát. My jsme ale víc chtěli vyhrát. Byli jsme aktivnější a zaslouženě jsme dali gól, když po spolupráci útočníků uklízel míč zblízka do branky Filip Müller. Měli jsme potom ještě několik dobrých příležitostí, ale už jsme nedokázali dát další branku. V samotném závěru se ještě do dvou šancí dostal soupeř, ale podržel nás gólman Pavel Kovář. Jeho a oba útočníky považuji za strůjce úspěchu v tomto utkání. Samozřejmě kromě bojovného výkonu celého týmu. S trochou štěstí se nám to podařilo a radost byla OBROVSKÁ.

Se závěrečným hvizdem nastal ve Voticích modrobílý karneval, který se nedá slovy popsat. Něco málo atmosféry je možné načerpat z fotografií a my kdo jsme byli na místě, asi dlouho nezapomeneme.

Samostatnou kapitolu bych rád věnoval ocenění výkonu našich fanoušků. Hrát před takovým publikem každý zápas, tak snad nemůžeme prohrát. Zhruba 50 fanoušků dokázalo připravit klukům podporu, za kterou by se nemuselo stydět ani „sto čertů“. Kluci si to pochvalovali při každé příležitosti a na jejich výkonu to bylo pořádně znát. Já sám jsem přišel o hlas už při prvním zápase, ale fanoušci si ho uchovali až do konce. Vlajky, řehtačky, chorály, skandované pokřiky a potlesk snad i nohama. Klobouček dolů před jejich výkonem. Škoda, že se v rámci soutěže nehodnotil i výkon fanoušků, protože bychom jistě měli „double“. Díky moc všem za podporu. Snad i pro ně byly odměnou závěrečné oslavy na hřišti i na tribuně společně s týmem.

Úspěch v této soutěži můžeme považovat za „třešničku na dortu“ celé naší úspěšné sezony. Zároveň se ale nejedná pouze o sportovní úspěch, ale významné ocenění práce celého fotbalového klubu. Snad to můžeme považovat i za potvrzení správnosti cesty, kterou jdeme a která v žádném případě není jednoduchá a v tomto případě veškerá skromnost stranou. Myslím, že všem nám to dává sílu do další sezony a do další práce. Snad to i fanoušky namlsalo k tomu, aby se s námi vraceli na trávníky i při „obyčejných“ mistrovských zápasech.